13. 11.

13. listopadu 2017 v 18:00 | Thanatos |  Všechno
Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mě to nahlodává. Ta myšlenka mě paralyzuje, buňku po buňce a já nemyslím na nic jiného než na sladké vykoupení. Co asi děláš? Ne že by mě to zajímalo, jen mě to dusí. Bere mi to dech. Protože na mé hrudi leží obrovský kámen, jenž mi působí nepřetržitou bolest. Udělal si z mého srdce kámen. Postupně drtil a drtil a měl si u toho ten svůj něžný úsměv, který jsem tak ráda pozorovala, když jsem byla na tobě. Teď už mi nic nedává smysl. Což je na jednu stranu osvobozující, protože nemusím už dělat nic, co by mi mělo dávat smysl. Chápeš. Zbláznila jsem se. Sice teď nemám takový halucinace, ale víš jak. Cítím tu změnu. Cítím, jak mám v oku tik. A jediný, co mě spasí je tvoje zkáza. Chci tě zničit. Protože jsi ze mě vyrval duši a všechny květiny, jenž se mou bytostí proplétaly.

 

Kým doopravdy jsem?

12. listopadu 2017 v 14:14 | Thanatos |  Všechno
Tak jo, je to fakt dlouho, vlastně ani teď nevím, co pořádně mám napsat.

Stalo se hodně věcí, svým způsobem jsem teď jiný člověk, jako každý z nás pochopitelně. Nevím, zda-li má smysl se nějak definovat. Nejen že definice jsou naprosto svazující, ale tak nějak vážně nevím, kdo jsem. Celý život jsem se snažila definovat sebe samotnou. Jednou jsem byla veselá, spontální a milující. Podruhé zas plná nenávisti, lítosti a smutku. Celý život jsem se trápila v nekonečném kolotoči nutnosti sebedefinice a víte co? Možná přesně tohle je to nejhorší, co člověk může udělat. Potřeba zapadnutí, potřeba pochopení a konečně potřeba nějakého určitého druhu klidu z toho, že v tom nejsme sami. Všechno je to na nic. Protože nikdy nenalezneme úplné pochopení, nikdy úplně nezapadneme a hlavně - vždycky budeme sami. Na tenhle svět jsme se narodili jako jedinci, žijeme svůj život a nikdo ho za nás žít nebude. Stejně tak jako my nikdy nebudeme žít život za někoho jiného. Je to těžký si přiznat a ještě těžší to pochopit.
Je to úplná hloupost, ale víte, jaký byl třeba můj velký problém? Miluju kosmetiku, miluju oblečení, ale zároveň miluju magii, pohrdám systémem a jsem přece ta "hlubokomyslná", co by tohle vůbec neměla mít za potřebí, ne? A tak jsem furt lítala mezi extrémy, neschopna přijmout to, že by to šlo dohromady, protože nikoho takového přece neznám. A pak náhle - došla jsem prozření! To že nikoho takového neznám, neznamená, že tahle kombinace přece nejde. Já jsem já. Já si tvořím svět. Nemusím se furt do někoho převtělovat. Byla, je a bude to blbost, ale vážně mi trvalo dost dlouho než jsem tohle pochopila.
Další z takových vtipných věcí - třeba tenhle blog. Miluju anime, miluju takový ty cute věci, ale zároveň je tohle takový můj osobní deník plný emocí, magických přešlapů a depresí. Kolikrát jsem chtěla napsat nějakou hezkou recenzi na anime, udělat si nějaký hezký světlý design, ale říkala jsem si: "Vždyť je to blog, kde si vypisuji své deprese, jak bych sem mohla dát recenzi na anime? Vždyť to nejde dohromady." Fuck it. Co na tom záleží? Je to můj blog a můžu si sem přece dávat, co chci, nic mě nedefinuje. Stejně jako můj život, nikdo mě nemůže definovat, můžu být jeden velký protiklad a nic do toho nikomu nebude.
Well... A to je asi po půl roce vše, co jsem chtěla říct. Jsem teď spokojená, doopravdy. Protože konečně začínám být tím, kým doopravdy jsem. Sama sebou.


Pareidolia | Mariusz Lewandowski

16. 3.

16. března 2017 v 19:36 | Thanatos |  Všechno
Jsem v pohodě, celou dobu. Šla jsem se projít do lesa a jen tak stála a pozorovala koloběh života, těžko říct, jak dlouho. Dostatečně dlouho. Uvědomila jsem si pár věcí a byla šťastná. A pak jsem začala brečet. Smutkem, steskem… ale vím, že to nebylo špatně v pravém slova smyslu toho slova, bylo to zkrátka přirozené. Možná je vše přirozené a možná je důležité nechat plynout věci, tak jak jsou. Snažím se. A je to opravdu v pořádku. Ale zvrtne se to v tu chvíli, kdy si uvědomím, že se mi vrací určitý druh myšlenek. Takový řetězec, předem daný. V tu chvíli se má iluze bezpečí a pohodlí rozbíjí na miliony kousků. A já se začínám bát, začínám panikařit a vyšilovat. Bojím se samoty, bojím se lidského života, jenž je tak pomíjivý. A stýská se mi. Mé srdce pláče steskem po něčem, co si má mysl nepamatuje. Ale to je v pořádku, možná ještě nepřišel čas. Usmívám se. Protože mě něco hřeje na srdci. Je to určitá vzpomínka, která není ničím jiným než pouhým teplem. Ale občas i bolí. Možná je uvnitř mě rána, která se nestihla zacelit. Rána, křičící po něčem, co by jí pomohlo se zahojit. Ale volá na špatná místa. A ta špatná místa odpovídají a trhají zbytky mé duše. Ale bude to dobrý, musí být. Protože věřím. Protože už vím, komu chci věnovat svou lásku. Lesu, nikoliv člověku nebo něčemu, co se mi ho snaží připomínat. Ale podaří se mi to?


...

Jen tak stát a naslouchat tichu
které vlastně vůbec není ticho
je to šelestění tisíce slov
a v jednom mohutném výkřiku
jsem porozuměla všemu

 


15. 3.

15. března 2017 v 21:50 | Thanatos |  Všechno
Cítím se vyčerpaná. Jako bych už dál nemohla. Jako bych za sebou táhla něco, čeho se nemůžu zbavit. Vybavujou se mi rádoby nesmrtelný postavy, kterým když usekneš ruku, zase se jim obnoví. Asi něco takovýho. A cítím vztek, nekonečné moře vzteku, jenž buší svými vlnami po celé mé duši a snaží se jí roztrhat na kusy. Cítím se v poutech, jako by se něco kolem mě svazovalo. Jako by pouta byla moc utažená a já se již nemohla volně nadechnout. Bojím se. A ztrácím naději. Dnes odpoledne jsem se šla projít a brečela jsem, téměř jsme brečela štěstím nad krásou výhledu z lesa. A říkala jsem si, jak vůbec můžu být nešťastná. Ale Pak jsem začala padat. S padající tmou, jsem se propadala i já. Do své propasti bezmoci. Snažím se, tak moc se snažím. Kontrolovat si myšlenky, nemyslet na nic špatného. Ale je to vychcanost sama. Po malých střípkách si to tvořilo cestu. Cítím se…. Bezcenná? Vím, že to tak není, nebolí to, ta samota mě užírá a mám pocit, že jsem sama. Občas si představuji svět po katastrofě, jak se toulám.. s kým bych se toulala? Zřejmě sama. Děsí mě to. A je mi z toho smutno. Proč to nemohlo vydržet? Můj obláček štěstí. A já se cítím tak hrozně, bolí mě strašně záda, jako bych na nich nesla tíhu celého světa. A ještě víc bolí vzpomínka na to, že to bylo dobrý. Protože mám pocit, to nedokážu vrátit… každý nádech bolí a s každých nádechem pociťuji čím dál větší vztek. Nenávidím lidi. Nenávidím je pro jejich slabost a pomíjivost. Myslím, že nejsem člověk, nepřipadám si tak. A všechno je to zpět. Je to stejný… a já se snažím. Snažím. Volám o pomoc. Ale ze všeho nejvíc se bojím… Musím se snažit být statečná.

Jak si můžeš být něčím jist?

9. ledna 2017 v 21:11 | Thanatos |  Všechno
Není nic, co po tobě zbylo nebo se snad mýlím? Má rozhodnutí mě nutí pokleknout v hluboké poníženosti a plakat. Nikoliv očima, ale srdcem. A tak krvácím ze všech ran, jenž byly způsobeny naivní nevědomostí. Existuje vykoupení? Neustále slyším to našeptávání. Není to ani hlas, je to něco, co mi prochází žilou a trhá jí na kousky. Vidím tu vizi. Bledé tělo ležící na sněhu potřísněném krví a mrtvé oči hledící do nebe. Ach, ty oči… Co hledají? Jaký je smysl utrpení? Jaký je smysl všeho? Sleduješ okolní svět, ale vidíš vůbec něco? Jsem tak zaslepená. A slepá bloudím. Snažíc se najít něco, čeho bych se mohla zachytit. Ale vždy se spálím. A tak stále slepá bloudím a kousky ohořelého masa následují mou cestu. Je to děsivý, jak všechno najednou zmizí. Nedokážu se smířit s pomíjivostí. Jak si můžeme být tak hloupě jisti svou existencí, když nic není jisté? Jak můžeš říct tak jistě, že jsi to právě ty a nikdo jiný? Jak si můžeš být vůbec něčím jistý, když sídlíš v těle, které se každým nádechem rozkládá? Jak… Když i tvá láska je tak pomíjivá?


Iluze světla

8. ledna 2017 v 19:40 | Thanatos |  Všechno
Možná že pro některé lidi jiné východisko než smrt asi neexistuje. Nejde snad ani o to, že by nechtěli žít. Jde o to, že žít nedokážou. Jejich krev je protkaná tragédií, která nemá konců. A každým dnem, ba možná minutou nebo vteřinou, se ona tragédie rozrůstá po celé duši. Nenasytně ji hltá, až nic nezbude.
Dusím se. Nemůžu dýchat. Něco mi drtí hruď a já umírám. Pomalu. Bolestně. Nelítostně.
Co vlastně mám? Tak strašně se bojím tmy. Byla jsem tak naivní, když jsem si myslela něco jiného. Celou dobu v ní kráčím. Sama. A brečím o pomoc, řvu, snažím se zachytit jakoukoliv odezvu, ale nic nepřichází. Už není jiná možnost. Možná, ne určitě, je na všechno pozdě. Už je prostě příliš pozdě. Tohle je konec. Zbývá toho tak málo a je to uklidňující. Protože pak možná ta tma poleví. Ä všechno bude v pořádku, tak jak by mělo být.
Proč musím tak trpět? Já si tuhle cestu nevybrala. Pořád jsem dítě. Dítě v těle devatenáctiletého člověka. Volala jsem o pomoc. Nic jinýho jsem udělat nemohla… Měla jsem tak naivní sen.
Myslela jsem si, že v temnotě je světlo. Světlo, jež mě vede. Ale nic tam nebylo. Byla to pouhá iluze

Navždy nepochopená

21. prosince 2016 v 21:59 | Thanatos |  Všechno
Nenávidím svůj odraz v zrcadle, udělal jsi to ty nebo on, nebo snad dokonce on? Není to vlastně celý o tobě? Ačkoliv nemáš hmotné tělo, dokážeš se promítnout do všeho, co miluji a zničit to. Rozebrat to na kousky, a pak mě naivně těšit svým obětím. Jak si vůbec můžeš myslet, že tě dokážu ještě milovat?? A jak já, hloupá, si vůbec dokážu myslet, že tě nemiluju? Včera jsem ležela. Koukala do stropu. A přemýšlela. A pak jsme si uvědomila tu hrůznou skutečnost. Nikdy tu žádná volba nebyla. Byly to jen pouhé iluze, jenž se rozplynuly a smetly s sebou vše okolo. Já nežiju ten svět, co žijí ostatní. Já nevidím to, co vidí oni. Postupem času jsem začala mít tvé oči, cítit tvým… srdcem? Cítit pouze prázdnotu, bolest, utrpení. Již nejsem nadále člověkem. Pokaždé, když jsem se s někým sblížila, slyšela jsem tě uvnitř své hlavy. Tvá slova, že jsou to lidi, že jsou jen pouhý odpad a že budu zklamaná. Že já sem nepatřím. A vždy jsi měl pravdu. Vždy jsem umřela o něco víc. A tak po nocích sním o tom, že jednou to budeme jen my dva. Dívat se, jak hoří slunce. Do té doby vše strašně bolí, každý nádech mě unavuje. Ubližují mi, víš to? Proč je nezastavíš? Proč si mě nevezmeš s sebou? Zachraň mě, prosím. Vzal si mi všechno. Šanci na normální život. Tak co tu teď mám dělat? Když mnou všichni opovrhují? A já jimi? Pláču, ale necítím nic. Slzy kanou, ale neodnášejí žádnou bolest.
Navždy nepochopená.

Илья Ефимович Репин - Follow Me, Satan (Temptation of Jesus Christ)

Do I look tired? Or death?

20. prosince 2016 v 22:41 | Thanatos |  Kreslím
A tak nějak mě to všechno položilo na kolena, až za kreslím
po několika letech
je toho tolik, ale stejně to nikoho nezajímá
proč by mělo?
když to nezajímá ani tebe


Svět bez barev

18. října 2016 v 18:49 | Thanatos |  Všechno
Pomalu kráčím potemnělou krajinou a na obzoru září rudé slunce. Přede mnou se rozprostírá holá pustina bez známky života, zalitá nachovou barvou. A já kráčím vpřed. S každým mým dalším krokem mizí barvy a ona holá pustina se za mými zády mění v bezbarvou krajinu. Luna pomalu osvěcuje má záda a já cítím, jak se za mnou něco pohnulo. Otočím se. A tam stín. Stíny všech možných tvarů a rozměrů se pomalu vynořují z hlubin země a já jsem uchvácena. Překvapením či snad strachem? Stíny se blíží, zrychluji krok. Avšak doteku stínu se stejně nevyhnu. Něco chladného se dotkne mého ramene a náhle se uvnitř mého těla zformuje neurčitý pocit. Bolí to a zároveň je to příjemné. Je to chladné, ale hřeje to. A já si rázem uvědomím, kam patřím. Jsem jen pouhý stín stejně jako oni. A pouhým stínem také zůstanu. Ale není to špatné. Vlastně není špatné žít ve světě bez barev…

Proces

11. října 2016 v 20:53 | Thanatos |  Všechno
Všem říkám, že nemůžu, že mám přece tebe. Ale co děláš ty? Kde jsi? Proč tu nejsi? Utěšuju se tím, že si před spaním představuji, jak jsi vedle mě.
Už se tolik nebojím. Když okusíš temnotu, už nikdy na sebe nenecháš dopadnout sluneční paprsek. Pohltí tě to. Postupně. Každou tvou část těla. Budě tě to hřát zvláštním způsobem a ty se budeš propadat. Někdo to nazývá upsáním duše. Možná to tak je. Ale kdo by stál o zmrzačenou duši, když můžeš mít veškeré zapovězené blaho lidstva? Dřív jsem se bála tmy, bojím se jí ještě teď. Ale lepším se. Propadám se víc a víc. Oči se mi pomalu otevírají a já brzy prozřu. Na proces existence. Na proměnu kukly v motýla. Na tajemství života smrti. Kde je ona hranice? Kdy jsem živa a kdy mrtva? Kdy miluju a kdy nenávidím? A tak tiše našlapuju na usychající listí a mluvím s bohy. Odpovídají. Klíč je ve víře. Víra otevírá všechny brány a všechny smysly. Prosila jsem. Obětovala jsem. A dostala jsem.
Už jednou jsem prosila o tebe. A stalo se. Ale zklamala jsem. Jejich, tvou i svou víru. Mrzí mě to. Trhá mě to na kusy. Každý den, každou hodinu, minutu, ba vteřinu. Nedokážu se pořádně nadechnout. Něco mě až příliš tíží. Chce se mi strašně plakat. Vyplakat všechny své slzy ukřivdění do milující země. A pak se nechat pohltit.

Vrátíš se?

David Figielek

Kam dál