1. 7. 2018

1. července 2018 v 19:26 | Thanatos |  Všechno
Už je konec. Zase. Ale nevadí mi to, jsem ráda. Nebavilo mě to. Jako nic. Chci jen to, co nemůžu mít. Zoufale si pod tím představuji něco vznešenějšího, abych si to sama sobě omluvila. Něco třeba jako lásku. Jednou jsem lásku pocítila, doopravdy. Je to už rok. A stále to cítím. Nemůžu se skoro nadechnout, jak mě tvůj obraz drtí na hrudi. Kdykoliv tě vidím, mé srdce se zastaví a já jsem alespoň na chvíli paradoxně živá. Proč? Nechápu to, nedokážu si své city ničím vysvětlit, prostě tam jsou. I když jsem byla s někým jiným, byla to pouze náplast, protože jsi tam byl stále ty. Hluboko v zákoutí jsem cítila tvou přítomnost, která mě pomalu sžírala a já předstírala, že je všechno fajn. Že je všechno tak, jak má bejt. Ale kdy vlastně bylo? Matně se mi vrací vzpomínky, jako záblesk na vodní hladině, pak zase hned zmizí. Nepamatuji si, kdo vlastně jsem. Jsem utkvělá v nějaké představě daleko od reality, abych ochránila sebe a ostatní. Ty hlasy furt slyšim, někdy jsou hlasitější, třeba zrovna teď. Vlastně si netroufnu říct, jak to všechno skončí, ale nějak pomalu se smiřuju s realitou, začínám zapadat mezi lidi, i když je stále nechápu. Nevím, jestli je ta čirá nenávist vůči nim opravdová nebo je pozůstatek nějaký návštěvy, která si hrála v mém těle. Začínám být apatická vůči všemu. Možná spíše smířená, je mi vše nějak jedno, přežívám a v hlavě se vracím za tebou. Trávím s tebou mnoho času. Je to v pořádku. Vzdaluju se, tak jak bys to chtěl. Ale furt jsem něčím svazaná na zemi, tak jak bych to chtěla já. Je to asi dobrej kompromis. Teď se mi vrátila do hlavy ona vize, kterou jsem měla v pondělí. Myslím, že jí z hlavy nikdy nedostanu. Nevím, jestli jsou všechny vize takové, ale tahle se mi zaryla hluboko do duše a onu skořápku rozbila ještě více. Chytla mě za srce a na ten děsivý pocit úzkosti a temnoty nikdy nezapomennu. Na chvíli jem byla v pekle. A tak nějak jeho zápach nesu na sobě doteď.

Zdzislaw Beksinski
 

15. 5. 2018 - umírám, tak mě, prosím, zachraň

15. května 2018 v 23:09 | Thanatos |  Všechno

STATISTIKY:
Včera Váš blog navštívilo 0 lidí.

A co bych vlastně měla napsat? Že jsem ztracená, v zapomnění a že trpím? To vše jen díky tomu, že nejsi se mnou? Nejsem snad šťastná? Mám někoho, kdo mě miluje, kdo mě bere, kdo je se mnou. Což je o dost víc, než si udělal kdy ty. Ale stejně... Jsi v mých snech, jsi v mé mysli, když se usměju, ten úsměv jsi ty. Nechci na něj myslet. S tebou to byl sen. Ten, který si přeješ mít. Ten ,který si přeješ prožít... Ale místo toho žiju sen, který má tolik lidí, ten, který tě čeká ve finále - uspokojivý, ale bez ničeho. Bolí to. Bolí to to přiznat. Bolí to jít dál. Bolí dělat, že se nic nestalo. Bolí vědět, že ta láska byla opětovaná a stejně jsem nedostala nic. Jsou věci, se kterýma se nesmířím a tohle je jezdna z nich. Nikdy tě nenechám odejít. Kdykoliv se mi o tobě bude zdát a já se probudím, budu brečet, protože jsem o tebe přišla. A byl to sen, nic víc. A co s tebou vlastně nebylo? Byl to jen dokonalý sen plný zármutku a bolesti. A ty rány přetrvávájí. Když koukám na západ slunce, vidím tebe. Když se usmívám, cítím tebe. Tvé polibky plné něhy a lásky. Tak proč? Řekni mi, proč si musel odejít? A nechat mě samotnou? Na to všechno. Když víš, že to mohlo být fajn. Mohli jsme být jen ty a já. A nic jiného... A teď je vše pryč. A nevěřím tomu. Možná v tom je ten problém, že tomu nikdy neuvěřím. Nikdy neuvěřím tomu, že to jen tak zmizelo. A proto tu vždy budeš ty. Za každou slzou, za každým úsměvem, za každým východem i západem slunce. I když jsi dávno pryč. Jsi moje láska. Jsi to, co nutí lidi psát romány a básně. Jsi to, co lidi nutí skájkat z mostu. Jsi to, co já nikdy nebudu mít. A trhá mi to srdce na kusy. Pomalu umírám. Protože co já vlastně jsem bez tebe? Co chci, když ne tebe? S tebou bylo vše jednoduché, i to co jsem nechtěla, co jsem odmítala, čeho jsem se bála. Když jsem se koukala do zcadla a byl jsi tam ty, nebála jsem se. Teď se musím zrcadlům vyhýbat. Stejně jako úsměvům. Stejně jako slzám. Protože jsi vše, co jsem kdy chtěla mít. Neměla, ale chtěla mít. A v životě máme hodně, ale vždy něco chceme, je to zřejmě pud. A to, co mám... k čemu? Bez tebe? Jsem jako květina a ty voda. A já pomalu umírám. Snažím se přežívat dál, ale vadnu lístek po lístku. A nakonec zajdu úplně. A nahradí mě někdo jiný. A bude kvést dál... Dokud mu nedojde voda.

Nechci tě nechat jít. Nebo snad nedokážu? Prosím neodcházej. Nedokážu bez tebe dýchat. Tak prosím... smiluj se. A vrať se.


Jean-Baptiste Bertrand (1823-1887) Ophelia

16. 1. 2018

16. dubna 2018 v 21:36 | Thanatos |  Všechno
Problém je v tom, že čím víc jste asociální... tím víc jste asociální. Jednoduše řečeno. Už je tomu téměř rok, co jsem zavřená v postatě furt doma vlivem všemožnejch událostí, který jsou na dlouhý povídání. Všechno mi přijde tak nějak o ničem, bez žádného posunu kamkoliv. Když nemáte směr, můžete se plácat v hovnech věky a tak nějak se s tím vlastně spokojíte. Nedělám nic produkivního. Prostě se jen snažim držet hlavou nad hladinou a moc těch hoven nespolknout, ale asi je vám jasný, jak moc mi to jde. Nějak se nedokážu smířit s tim, že tak nějak už jsem dospělá a jako dospělá musím řešit dospělý věci, žejo. Nějak se asi nedokážu smířit s koloběhem života a jak ten čas vlastně plyne rychle. Když kouřit u nás v kuřárně, občas se zaposlouchám do ticha, jak tam jen tikají hodiny. Tik tak, tik tak, tik tak. A já jenom sedím a přemýšlím nad tím, jak se mi každou tou vteřinou krátí čas - jak se neodvratně blížím ke konci. Je to strašně depresivní, že všechno co buduju, včetně mě, se změní v prach. Myslím, že se nikdy nedokážu smířit s životem. Takovým, jakým je. Nechci...


"I'll die before I'm 25, and when I do I'll have lived the way I wanted to."
- Sid Vicious
 


15. 2. 2018

15. února 2018 v 19:52 | Thanatos |  Všechno
Tak jsme spolu. Je to to, co jsem chtěla. Ale proč to není takový, jaký jsem chtěla? Asi je chyba prostě ve mně. Cítím se i tak sama, možná víc než kdy dřív. Jsem prostě naprosto nedostačující. Jsem znechucená sama sebou. Stále se plácám v bahně, snažím se posunout dál, ale vždy mi nějakym způsobem podjede noha a vrátím se ještě o kus zpátky, než jsem byla. Asi se tak nějak dostávám do fáze, kdy je mi to jedno. I když bych měla bejt správně v tý fázi, kdy mi to jedno vůbec bejt nemá. Mám přece svoji lásku, na který mi tak záleželo. Jenže je to těžší než kdy jindy. Musím předstírat, jak jsem strašně v pohodě, jak mě nic nesere, jak se to ve mně nehroutí a nepožírá mě to zaživa. Protože tak se to dělá. Protože tohle je jediná přijatelná možnost. Chce se mi blejt. Ty hlasy byly silnější než kdy dřív. A tak nějak jsem vyčerpaná. Neustálým předstíráním, že nic neslyším. Že tu nic není. A že v sobě nemám nic, co by mě totálně trhalo a žralo mi to duši. Neumim to pořádně držet, vždy je jen otázka času, kdy i lidem kolem mě začne bejt na blití. Nevím, jestli mám sílu pokračovat. Nebo jestli chci pokračovat?


Kam dál