16. 1. 2018

Pondělí v 21:36 | Thanatos |  Všechno
Problém je v tom, že čím víc jste asociální... tím víc jste asociální. Jednoduše řečeno. Už je tomu téměř rok, co jsem zavřená v postatě furt doma vlivem všemožnejch událostí, který jsou na dlouhý povídání. Všechno mi přijde tak nějak o ničem, bez žádného posunu kamkoliv. Když nemáte směr, můžete se plácat v hovnech věky a tak nějak se s tím vlastně spokojíte. Nedělám nic produkivního. Prostě se jen snažim držet hlavou nad hladinou a moc těch hoven nespolknout, ale asi je vám jasný, jak moc mi to jde. Nějak se nedokážu smířit s tim, že tak nějak už jsem dospělá a jako dospělá musím řešit dospělý věci, žejo. Nějak se asi nedokážu smířit s koloběhem života a jak ten čas vlastně plyne rychle. Když kouřit u nás v kuřárně, občas se zaposlouchám do ticha, jak tam jen tikají hodiny. Tik tak, tik tak, tik tak. A já jenom sedím a přemýšlím nad tím, jak se mi každou tou vteřinou krátí čas - jak se neodvratně blížím ke konci. Je to strašně depresivní, že všechno co buduju, včetně mě, se změní v prach. Myslím, že se nikdy nedokážu smířit s životem. Takovým, jakým je. Nechci...


"I'll die before I'm 25, and when I do I'll have lived the way I wanted to."
- Sid Vicious
 

15. 2. 2018

15. února 2018 v 19:52 | Thanatos |  Všechno
Tak jsme spolu. Je to to, co jsem chtěla. Ale proč to není takový, jaký jsem chtěla? Asi je chyba prostě ve mně. Cítím se i tak sama, možná víc než kdy dřív. Jsem prostě naprosto nedostačující. Jsem znechucená sama sebou. Stále se plácám v bahně, snažím se posunout dál, ale vždy mi nějakym způsobem podjede noha a vrátím se ještě o kus zpátky, než jsem byla. Asi se tak nějak dostávám do fáze, kdy je mi to jedno. I když bych měla bejt správně v tý fázi, kdy mi to jedno vůbec bejt nemá. Mám přece svoji lásku, na který mi tak záleželo. Jenže je to těžší než kdy jindy. Musím předstírat, jak jsem strašně v pohodě, jak mě nic nesere, jak se to ve mně nehroutí a nepožírá mě to zaživa. Protože tak se to dělá. Protože tohle je jediná přijatelná možnost. Chce se mi blejt. Ty hlasy byly silnější než kdy dřív. A tak nějak jsem vyčerpaná. Neustálým předstíráním, že nic neslyším. Že tu nic není. A že v sobě nemám nic, co by mě totálně trhalo a žralo mi to duši. Neumim to pořádně držet, vždy je jen otázka času, kdy i lidem kolem mě začne bejt na blití. Nevím, jestli mám sílu pokračovat. Nebo jestli chci pokračovat?


16. 1. 2018

16. ledna 2018 v 21:54 | Thanatos |  Všechno
Mám permanetní absťák.
Dva týdny jsem nebyla mezi lidma. Člověk by nevěřil, jak je těžký se mezi ně pak zařadit i po takhle "krátký době". Poslouchat jejich trapný vtipy, názoy, rádoby pózerkou přetvářku a vůbec dejchat stejnej duch jako oni. Každej večer přemýšlím nad sebevraždou, už mám vyhledaný nějaký fajn způsoby, ale stejně na to asi nemám. O to víc se nenávidim. A tak jen ležim schoulená v klubíčku na posteli, brečim, dávim se, mám bolesti a přemýšlím, čím se můžu aspoň trochu sjet. Život je vtipnej. Nejvtipnější na něm je, jak se něčeho bojíte, a pak najednou zjistíte, že to vlastně děláte. Ani nevítě jak.
Půl roku jsem strávila s feťákem. Mám toho tolik, co napsat, tolik myšlenek, ale pak ze mě nakonec stejně nic nevyleze. Ne tim způsobem, kterym bych chtěla.
Byl to zajímavej půl rok, plnej postřehů o lidech, drogách a celkově sociálním prostředí malýho města. Divili byste se, kolik lidí kolem vás je závislejch, aniž byste si někdy všimli jedinýho příznaku. Vlastně jsem to ze začátku nevěděla ani o něm, až pak mi začali dávát věci smysl. Ale i tak to bylo neuvěřitelný, nevím, jak to napsat. Všechno dává smysl, ale stejně to nevidíte. Možná proto že nechcete? Každopádně je pryč, stejně jako moje sebeúcta, radost ze života a asi celkově vůle k životu.
Můj táta byl feťák, přirozeně mám fakt velkou chuť si něco občas dát, ale ještě jsem to neudělala (možná proto že to ke mně vždy shodou okolností nedostalo). Řekněme, že si to prostě šetřím na horší časy. Vzhledem k mý povaze, kdy nemám žádný limity, pak ten následnej úpadek přide brzo. Nevím, proč tohle všechno píšu. Je to asi takový bezcenný ohlídnutí do minulosti. Jsem zničená. A vyčerpaná, sama sebou. Nevidím v ničem žádnej smysl a nemám důvod vstát.
Nemám na to, nemám na tenhle život, nemám na lidi. Láska mě ničí. Vlastně je to nejhorší droga, všichni ji potřebujeme. I když ji tvrdě odmítáme, stejně se nám vždy nějakým záhadným způsobem promítne do života.
Teď někoho ve svym životě mám, je to úžasnej čověk, kterej mě má rád i přes všechny moje hnusy a že jich je dost. Ale bolí to... Postupně se zamilovávám a bolí to. Strach z toho, že to nebude opětovaný, z toho že ho přestanu bavit, z toho že ho jednou znechutím. On mi říká, že se to nikdy nestane, že mě nikdy neopustí, ale co když jo? A kdyby ne, co když i ublíží tím nejhorším způsobem? Jenom předtsava, že je s někým jiným mě nutí ho okamžitě odstranit ze svýho života a jít dál. Jako jsem to dělala doteď. Jsem beznadějnej případ. Ale je to asi to nejlepší, co mě kdy potkalo. Vážně se nenávidím...
Nejnesnesitelější věc na tomhle životě je to, že nic není nesnesitelné.
A taky to, že se věci dějou. Aniž bychom s tím mohli cokoliv udělat.

,,What is your greatest fear? That people will see me as I see them."


 


12.12.

12. prosince 2017 v 13:33 | Thanatos |  Všechno
Nechávám se pohltit sladkou noční modří, jenž ulpývá na tvých rtech. Odevzdávám se a nevím, co vlastně dělám. Je to tak přirozené. Cítím tvůj letmý dotyk, když nemůžu otevřít oči. A slyším z dálky křik. Křik plný zouflaství a melancholie. Zarývá se mi to hluboko do duše a má duše začíná křičet taky. Je to opojný pocit, plný neurčitého potěšení ze smrti, jenž mi nabízíš. A já se zmítám, nemůžu spát a neustále cestuji. Na místa a časy mně neznámé. Jdu stále vpřed, aniž bych si pamatovala, odkud jsem vlastně vyšla. Je to důležité? Stejně už není cesty zpět. Stáváš se mou součástí a já už nevím, kdo vlastně jsem. Jsem všechno a nic. Temnota se line všude kolem a mě baví ji pozorvat. Jak se pomalu rozpíná po mém těle a vsakuje se do mé duše. Nechci se rozplynout. Chci dál být. Být tím středem svého vesmíru. Ale jsem tak unavená. Vysává mě to část po části a já nevím, co mám dělat. Nebo co vlastně chci? Protože ta bolest je nakonec příjemná. Je krásné splynout s onou podstatou všeho bytí. A tak zavírám oči a nechávám se pomalu pohlcovat.
Bojím se.
Musím se probudit.





6.12.

6. prosince 2017 v 22:59 | Thanatos |  Všechno
Možná zkrátka nejsem lidem souzená. Jsem člověk a zároveň člověkem ani zdaleka nejsem. Nosím v sobě spalující bolest, jenž mě dusí na každém kroku. Už ani pořádně nevidím. Kam bych měla vidět? Kam vlastně patřím? Protože nepatřím sem, ale ani na druhou stranu. Mám ráda svoje ticho. To ticho, jenž mi způsobuje krvácející rány po celém těle. A já si tam nasypu sůl. Dělám to ráda. Určitým způsobem mě tahle mizérie uspokokuje. Proč jsem tak naivní. Celý dn ležím v posteli. A většinu dne brečím. Nejsem chopná už normálně fungovat. Celý týden nechodím mezi lidi. Je to fajn. Pomalu se rozpadám. Asi je to tak dobře. Myslím opět často na sebevraždu. Škoda, že jsem magii znalá a vím, co po tom přijde. Možná i proto nepatřím mezi lidi, protože vím, proč se věci dějou. Občas to nechcete vědět. Občas je lepší žít v nejistotě, v neznámu. Protože pak na sobě máte tíhu a možná ji už někdy nemůžete unést a ona vás pomalu drtí. Kousek po kousku. Bože. Mám chuť si jít uříznout hlavu. Co mi vlastně brání? Co když je všechno iluze? Všechno kolem mě se rozpadá a já jen ležím, tečou mi slzy a představuju si ten klid, až budu odcházet. To jediný mě většinou drží. Představy, iluze, nesplněné sny...
Nikdy nezapomenu na to, jak mi první člověk, kterýho jsem kdy milovala řekl, že ho znechucuju. Nikdy.
Já chci pryč. Tak prosím. Zachraňte mě někdo.

Where ends silence and starts madness

28. listopadu 2017 v 22:02 | Thanatos |  Kreslím
Je to smutný, protože od mého bezpochyby nejlepšího výtvoru to jsou už přes 3 roky. A od té doby jsem nevyplodila nic tak... nic takového. Vlastně už nedělám skoro nic. Došla mi energie, inspirace, nebo co.

Kdyby to někoho zajímalo, najdete mě a moje výplody šílenství na https://thanatostsisgili.deviantart.com/




26.11

26. listopadu 2017 v 16:49 | Thanatos |  Všechno
Všechno se to sere. Je to asi takovej zákon. Když zažíváš jednu sračku, musí se přidat druhá a když zažíváš tu druhou, přidá se třetí a takhle bych mohla pokračovat únavně dlouho. Ale já jsem v pohodě. Zpívám si vánoční písničky, i když Vánoce nemám ráda. Utrácím hromadu peněz za kosmetický píčoviny, který vlastně ani tak nepotřebuju. Ale víte jak, život je prostě hezčí, když víte, že jste krásný. A tak každý večer stojím před zrcadlem a nemůžu se na sebe vynadívat, protože jsem totálně sebestřednej narcis. Ale mám se dobře, fakt nekecám.
Teď v pátek tam přišel se svojí... ksnbcnbcvud. Nenacházím vhodný slovo. Ne, že by mi ta holka vadila nebo tak, ale zákonitě jí prostě mám nenávidět, že jo. Fajn. Předtim na mě celou dobu koukal a všímali si toho všichni okolo mě. Nechápu to. Proč má vůbec potřebu mě neustále nějak sledovat? (ještě s tim přiblblym úsměvem) Prostě jsem to ignorvala. Snažila se. Ale neříkám, že jsem z toho neměla dobrej pocit. A pak zmizel a objevil se o půl hodiny později s ní. Pak už nebyl žádnej pohled. Ale nějak zvláštně mě to hřálo u srdce. A víte proč? Protože mi to kurva slušelo. A v tu chvíli jsem věděla, že ona vzhledově oproti mě nemá šanci. A tak mi bylo dobře. Přes ty všechny sračky mi bylo dobře a odcházela jsem s hlavou nahoře a úsměvem na rtech.
Protože si přece nemůžu připustit, jak je smutný, že moje duše ho nezajímala a měl rád jenom moje tělo.


13. 11.

13. listopadu 2017 v 18:00 | Thanatos |  Všechno
Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mě to nahlodává. Ta myšlenka mě paralyzuje, buňku po buňce a já nemyslím na nic jiného než na sladké vykoupení. Co asi děláš? Ne že by mě to zajímalo, jen mě to dusí. Bere mi to dech. Protože na mé hrudi leží obrovský kámen, jenž mi působí nepřetržitou bolest. Udělal si z mého srdce kámen. Postupně drtil a drtil a měl si u toho ten svůj něžný úsměv, který jsem tak ráda pozorovala, když jsem byla na tobě. Teď už mi nic nedává smysl. Což je na jednu stranu osvobozující, protože nemusím už dělat nic, co by mi mělo dávat smysl. Chápeš. Zbláznila jsem se. Sice teď nemám takový halucinace, ale víš jak. Cítím tu změnu. Cítím, jak mám v oku tik. A jediný, co mě spasí je tvoje zkáza. Chci tě zničit. Protože jsi ze mě vyrval duši a všechny květiny, jenž se mou bytostí proplétaly.


Kým doopravdy jsem?

12. listopadu 2017 v 14:14 | Thanatos |  Všechno
Tak jo, je to fakt dlouho, vlastně ani teď nevím, co pořádně mám napsat.

Stalo se hodně věcí, svým způsobem jsem teď jiný člověk, jako každý z nás pochopitelně. Nevím, zda-li má smysl se nějak definovat. Nejen že definice jsou naprosto svazující, ale tak nějak vážně nevím, kdo jsem. Celý život jsem se snažila definovat sebe samotnou. Jednou jsem byla veselá, spontální a milující. Podruhé zas plná nenávisti, lítosti a smutku. Celý život jsem se trápila v nekonečném kolotoči nutnosti sebedefinice a víte co? Možná přesně tohle je to nejhorší, co člověk může udělat. Potřeba zapadnutí, potřeba pochopení a konečně potřeba nějakého určitého druhu klidu z toho, že v tom nejsme sami. Všechno je to na nic. Protože nikdy nenalezneme úplné pochopení, nikdy úplně nezapadneme a hlavně - vždycky budeme sami. Na tenhle svět jsme se narodili jako jedinci, žijeme svůj život a nikdo ho za nás žít nebude. Stejně tak jako my nikdy nebudeme žít život za někoho jiného. Je to těžký si přiznat a ještě těžší to pochopit.
Je to úplná hloupost, ale víte, jaký byl třeba můj velký problém? Miluju kosmetiku, miluju oblečení, ale zároveň miluju magii, pohrdám systémem a jsem přece ta "hlubokomyslná", co by tohle vůbec neměla mít za potřebí, ne? A tak jsem furt lítala mezi extrémy, neschopna přijmout to, že by to šlo dohromady, protože nikoho takového přece neznám. A pak náhle - došla jsem prozření! To že nikoho takového neznám, neznamená, že tahle kombinace přece nejde. Já jsem já. Já si tvořím svět. Nemusím se furt do někoho převtělovat. Byla, je a bude to blbost, ale vážně mi trvalo dost dlouho než jsem tohle pochopila.
Další z takových vtipných věcí - třeba tenhle blog. Miluju anime, miluju takový ty cute věci, ale zároveň je tohle takový můj osobní deník plný emocí, magických přešlapů a depresí. Kolikrát jsem chtěla napsat nějakou hezkou recenzi na anime, udělat si nějaký hezký světlý design, ale říkala jsem si: "Vždyť je to blog, kde si vypisuji své deprese, jak bych sem mohla dát recenzi na anime? Vždyť to nejde dohromady." Fuck it. Co na tom záleží? Je to můj blog a můžu si sem přece dávat, co chci, nic mě nedefinuje. Stejně jako můj život, nikdo mě nemůže definovat, můžu být jeden velký protiklad a nic do toho nikomu nebude.
Well... A to je asi po půl roce vše, co jsem chtěla říct. Jsem teď spokojená, doopravdy. Protože konečně začínám být tím, kým doopravdy jsem. Sama sebou.


Pareidolia | Mariusz Lewandowski

16. 3.

16. března 2017 v 19:36 | Thanatos |  Všechno
Jsem v pohodě, celou dobu. Šla jsem se projít do lesa a jen tak stála a pozorovala koloběh života, těžko říct, jak dlouho. Dostatečně dlouho. Uvědomila jsem si pár věcí a byla šťastná. A pak jsem začala brečet. Smutkem, steskem… ale vím, že to nebylo špatně v pravém slova smyslu toho slova, bylo to zkrátka přirozené. Možná je vše přirozené a možná je důležité nechat plynout věci, tak jak jsou. Snažím se. A je to opravdu v pořádku. Ale zvrtne se to v tu chvíli, kdy si uvědomím, že se mi vrací určitý druh myšlenek. Takový řetězec, předem daný. V tu chvíli se má iluze bezpečí a pohodlí rozbíjí na miliony kousků. A já se začínám bát, začínám panikařit a vyšilovat. Bojím se samoty, bojím se lidského života, jenž je tak pomíjivý. A stýská se mi. Mé srdce pláče steskem po něčem, co si má mysl nepamatuje. Ale to je v pořádku, možná ještě nepřišel čas. Usmívám se. Protože mě něco hřeje na srdci. Je to určitá vzpomínka, která není ničím jiným než pouhým teplem. Ale občas i bolí. Možná je uvnitř mě rána, která se nestihla zacelit. Rána, křičící po něčem, co by jí pomohlo se zahojit. Ale volá na špatná místa. A ta špatná místa odpovídají a trhají zbytky mé duše. Ale bude to dobrý, musí být. Protože věřím. Protože už vím, komu chci věnovat svou lásku. Lesu, nikoliv člověku nebo něčemu, co se mi ho snaží připomínat. Ale podaří se mi to?


...

Jen tak stát a naslouchat tichu
které vlastně vůbec není ticho
je to šelestění tisíce slov
a v jednom mohutném výkřiku
jsem porozuměla všemu


Kam dál