Srpen 2016

prádno

29. srpna 2016 v 11:45 | Thanatos |  Všechno
Probouzím se s depresí a místo snídaně do sebe cpu prášky v zahořklé naději, že to třeba bude lepší
Nebude. Jako bych to snad nevěděla. Ale když padáš hluboko do propasti, prostě doufáš, že třeba někde bude větev, které se budeš moct zachytit. Jenže všude je pustina. Vedro, žízeň a nekonečné závěje horkého písku, které mě upalují zaživa. Hořím. Strašně to bolí. Snažím se plamen uhasit vším, co mám po ruce. S chutí přijímám polibky, ale v svitu slunce se vše rozplyne na prach a mě zbude jen alkoholová pachuť v puse. Myslím, že mě slyšíš. Moje zoufalé volání o pomoc. Ale nepřijdeš. Protože nechci. Není nic horšího než život bez tebe. Ale taky nic lepšího. Myslím, že to chápeš. Po tolika letech. Na rtech ti pohrává vlčí úsměv a tiše se směješ mému lidskému utrpení. Mám hluboko v sobě nenasytnou jámu, která bere vše v naději, že se snad uspokojí. Ale ona se nikdy neuspokojí. Jen se bude zvětšovat a zvětšovat, dokud se já sama nestanu onou jámou.

Začínám se propadat do prázdna.

Výsledek obrázku pro mikhail vrubel

Můj malý svět a ztráta naděje

9. srpna 2016 v 19:16 | Thanatos |  Všechno
Probouzím se do snu, kde jsem po tvém boku
Vše je tvořeno olejovými barvami, které se pod návalem deště neustále mění
Stýská se mi
Po něčem, co jsem nikdy nepoznala, jen to mám v hlavě - můj malej svět, kam patřím a kde se všechno mění podle mě, občas prší, někdy ulehám do louky zalité rozmanitými květy a někdy tancuju pod padajícími vločkami
A všechno je, jak má být
Jsem tam já a někde i ty, takový jaký bys měl být
Stýská se mi po domově, který si nepamatuji, ale vím, že je někde pryč a daleko
V jiné realitě, kam neustále natahuji ruku, ale vždy mi to o kousek uteče
Rozplyne se jak sněhová vločka, jenž s láskou chytám do dlaně
A mé srdce krvácí, den co den, bytí v tomto světě, kam nepatřím, mě natolik vyčerpává a já umírám
Umírám pomalu a bolestně společně s mou nadějí
A co může být horšího, než ztrácet naději?

Snad asi nic



Konec / začátek?

3. srpna 2016 v 15:59 | Thanatos |  Všechno
Jsem rozebraná na miliony kousků
Je tohle doopravdy konec?
Nevím, jak bez tebe dál, nevím nic
Jen tiše sedím poslouchaje tikající hodiny, zatímco umírám
Opět jsi mi ukázal, jaké je to mít zlomené srdce
Není to jen fráze, bolí mě celý hrudník a mám pocit, že nemůžu dýchat, možná to není jen pocit
Nevidím v ničem smysl, nikdy jsem neviděla, ale ty jsi to vždy bral, dokázal jsi bezvýznamným frázím dát onen potřebný smysl, jenž mě nutil vstát a žít
Ale je to pryč, všechno, ztratila jsem toho tolik, že ze mě už moc nezbylo
Proč?
Nenávidím tebe i všechny ostatní, nenávidím lidi, protože jsou tak hloupí a jednoduchý
Bloudí bez očí po pustině bez konce a než si to uvědomí, stejně zemřou
Nemám vhodná slova, kam se poděla? Vážně už mi nic nezbylo?

Možná bych přece jen měla zdechnout na mor, jak jsi mi bez lásky napsal