Říjen 2016

Svět bez barev

18. října 2016 v 18:49 | Thanatos |  Všechno
Pomalu kráčím potemnělou krajinou a na obzoru září rudé slunce. Přede mnou se rozprostírá holá pustina bez známky života, zalitá nachovou barvou. A já kráčím vpřed. S každým mým dalším krokem mizí barvy a ona holá pustina se za mými zády mění v bezbarvou krajinu. Luna pomalu osvěcuje má záda a já cítím, jak se za mnou něco pohnulo. Otočím se. A tam stín. Stíny všech možných tvarů a rozměrů se pomalu vynořují z hlubin země a já jsem uchvácena. Překvapením či snad strachem? Stíny se blíží, zrychluji krok. Avšak doteku stínu se stejně nevyhnu. Něco chladného se dotkne mého ramene a náhle se uvnitř mého těla zformuje neurčitý pocit. Bolí to a zároveň je to příjemné. Je to chladné, ale hřeje to. A já si rázem uvědomím, kam patřím. Jsem jen pouhý stín stejně jako oni. A pouhým stínem také zůstanu. Ale není to špatné. Vlastně není špatné žít ve světě bez barev…

Proces

11. října 2016 v 20:53 | Thanatos |  Všechno
Všem říkám, že nemůžu, že mám přece tebe. Ale co děláš ty? Kde jsi? Proč tu nejsi? Utěšuju se tím, že si před spaním představuji, jak jsi vedle mě.
Už se tolik nebojím. Když okusíš temnotu, už nikdy na sebe nenecháš dopadnout sluneční paprsek. Pohltí tě to. Postupně. Každou tvou část těla. Budě tě to hřát zvláštním způsobem a ty se budeš propadat. Někdo to nazývá upsáním duše. Možná to tak je. Ale kdo by stál o zmrzačenou duši, když můžeš mít veškeré zapovězené blaho lidstva? Dřív jsem se bála tmy, bojím se jí ještě teď. Ale lepším se. Propadám se víc a víc. Oči se mi pomalu otevírají a já brzy prozřu. Na proces existence. Na proměnu kukly v motýla. Na tajemství života smrti. Kde je ona hranice? Kdy jsem živa a kdy mrtva? Kdy miluju a kdy nenávidím? A tak tiše našlapuju na usychající listí a mluvím s bohy. Odpovídají. Klíč je ve víře. Víra otevírá všechny brány a všechny smysly. Prosila jsem. Obětovala jsem. A dostala jsem.
Už jednou jsem prosila o tebe. A stalo se. Ale zklamala jsem. Jejich, tvou i svou víru. Mrzí mě to. Trhá mě to na kusy. Každý den, každou hodinu, minutu, ba vteřinu. Nedokážu se pořádně nadechnout. Něco mě až příliš tíží. Chce se mi strašně plakat. Vyplakat všechny své slzy ukřivdění do milující země. A pak se nechat pohltit.

Vrátíš se?

David Figielek