Proces

11. října 2016 v 20:53 | Thanatos |  Všechno
Všem říkám, že nemůžu, že mám přece tebe. Ale co děláš ty? Kde jsi? Proč tu nejsi? Utěšuju se tím, že si před spaním představuji, jak jsi vedle mě.
Už se tolik nebojím. Když okusíš temnotu, už nikdy na sebe nenecháš dopadnout sluneční paprsek. Pohltí tě to. Postupně. Každou tvou část těla. Budě tě to hřát zvláštním způsobem a ty se budeš propadat. Někdo to nazývá upsáním duše. Možná to tak je. Ale kdo by stál o zmrzačenou duši, když můžeš mít veškeré zapovězené blaho lidstva? Dřív jsem se bála tmy, bojím se jí ještě teď. Ale lepším se. Propadám se víc a víc. Oči se mi pomalu otevírají a já brzy prozřu. Na proces existence. Na proměnu kukly v motýla. Na tajemství života smrti. Kde je ona hranice? Kdy jsem živa a kdy mrtva? Kdy miluju a kdy nenávidím? A tak tiše našlapuju na usychající listí a mluvím s bohy. Odpovídají. Klíč je ve víře. Víra otevírá všechny brány a všechny smysly. Prosila jsem. Obětovala jsem. A dostala jsem.
Už jednou jsem prosila o tebe. A stalo se. Ale zklamala jsem. Jejich, tvou i svou víru. Mrzí mě to. Trhá mě to na kusy. Každý den, každou hodinu, minutu, ba vteřinu. Nedokážu se pořádně nadechnout. Něco mě až příliš tíží. Chce se mi strašně plakat. Vyplakat všechny své slzy ukřivdění do milující země. A pak se nechat pohltit.

Vrátíš se?

David Figielek
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Keeble Keeble | Web | 23. října 2016 v 22:48 | Reagovat

Já myslím, že mrtva jsi tehdy, když si to připustíš. Ani o chvíli dřív.
Je hloupé obviňovat sama sebe. Nezklamala jsi ničí víru, ačkoliv si to třeba myslíš. Ale já jsem přesvědčená, že to bylo jinak...
Přála bych ti nesčetně mnoho nádechů bez tíže a pláče.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama