Leden 2017

Jak si můžeš být něčím jist?

9. ledna 2017 v 21:11 | Thanatos |  Všechno
Není nic, co po tobě zbylo nebo se snad mýlím? Má rozhodnutí mě nutí pokleknout v hluboké poníženosti a plakat. Nikoliv očima, ale srdcem. A tak krvácím ze všech ran, jenž byly způsobeny naivní nevědomostí. Existuje vykoupení? Neustále slyším to našeptávání. Není to ani hlas, je to něco, co mi prochází žilou a trhá jí na kousky. Vidím tu vizi. Bledé tělo ležící na sněhu potřísněném krví a mrtvé oči hledící do nebe. Ach, ty oči… Co hledají? Jaký je smysl utrpení? Jaký je smysl všeho? Sleduješ okolní svět, ale vidíš vůbec něco? Jsem tak zaslepená. A slepá bloudím. Snažíc se najít něco, čeho bych se mohla zachytit. Ale vždy se spálím. A tak stále slepá bloudím a kousky ohořelého masa následují mou cestu. Je to děsivý, jak všechno najednou zmizí. Nedokážu se smířit s pomíjivostí. Jak si můžeme být tak hloupě jisti svou existencí, když nic není jisté? Jak můžeš říct tak jistě, že jsi to právě ty a nikdo jiný? Jak si můžeš být vůbec něčím jistý, když sídlíš v těle, které se každým nádechem rozkládá? Jak… Když i tvá láska je tak pomíjivá?


Iluze světla

8. ledna 2017 v 19:40 | Thanatos |  Všechno
Možná že pro některé lidi jiné východisko než smrt asi neexistuje. Nejde snad ani o to, že by nechtěli žít. Jde o to, že žít nedokážou. Jejich krev je protkaná tragédií, která nemá konců. A každým dnem, ba možná minutou nebo vteřinou, se ona tragédie rozrůstá po celé duši. Nenasytně ji hltá, až nic nezbude.
Dusím se. Nemůžu dýchat. Něco mi drtí hruď a já umírám. Pomalu. Bolestně. Nelítostně.
Co vlastně mám? Tak strašně se bojím tmy. Byla jsem tak naivní, když jsem si myslela něco jiného. Celou dobu v ní kráčím. Sama. A brečím o pomoc, řvu, snažím se zachytit jakoukoliv odezvu, ale nic nepřichází. Už není jiná možnost. Možná, ne určitě, je na všechno pozdě. Už je prostě příliš pozdě. Tohle je konec. Zbývá toho tak málo a je to uklidňující. Protože pak možná ta tma poleví. Ä všechno bude v pořádku, tak jak by mělo být.
Proč musím tak trpět? Já si tuhle cestu nevybrala. Pořád jsem dítě. Dítě v těle devatenáctiletého člověka. Volala jsem o pomoc. Nic jinýho jsem udělat nemohla… Měla jsem tak naivní sen.
Myslela jsem si, že v temnotě je světlo. Světlo, jež mě vede. Ale nic tam nebylo. Byla to pouhá iluze