Březen 2017

16. 3.

16. března 2017 v 19:36 | Thanatos |  Všechno
Jsem v pohodě, celou dobu. Šla jsem se projít do lesa a jen tak stála a pozorovala koloběh života, těžko říct, jak dlouho. Dostatečně dlouho. Uvědomila jsem si pár věcí a byla šťastná. A pak jsem začala brečet. Smutkem, steskem… ale vím, že to nebylo špatně v pravém slova smyslu toho slova, bylo to zkrátka přirozené. Možná je vše přirozené a možná je důležité nechat plynout věci, tak jak jsou. Snažím se. A je to opravdu v pořádku. Ale zvrtne se to v tu chvíli, kdy si uvědomím, že se mi vrací určitý druh myšlenek. Takový řetězec, předem daný. V tu chvíli se má iluze bezpečí a pohodlí rozbíjí na miliony kousků. A já se začínám bát, začínám panikařit a vyšilovat. Bojím se samoty, bojím se lidského života, jenž je tak pomíjivý. A stýská se mi. Mé srdce pláče steskem po něčem, co si má mysl nepamatuje. Ale to je v pořádku, možná ještě nepřišel čas. Usmívám se. Protože mě něco hřeje na srdci. Je to určitá vzpomínka, která není ničím jiným než pouhým teplem. Ale občas i bolí. Možná je uvnitř mě rána, která se nestihla zacelit. Rána, křičící po něčem, co by jí pomohlo se zahojit. Ale volá na špatná místa. A ta špatná místa odpovídají a trhají zbytky mé duše. Ale bude to dobrý, musí být. Protože věřím. Protože už vím, komu chci věnovat svou lásku. Lesu, nikoliv člověku nebo něčemu, co se mi ho snaží připomínat. Ale podaří se mi to?


...

Jen tak stát a naslouchat tichu
které vlastně vůbec není ticho
je to šelestění tisíce slov
a v jednom mohutném výkřiku
jsem porozuměla všemu


15. 3.

15. března 2017 v 21:50 | Thanatos |  Všechno
Cítím se vyčerpaná. Jako bych už dál nemohla. Jako bych za sebou táhla něco, čeho se nemůžu zbavit. Vybavujou se mi rádoby nesmrtelný postavy, kterým když usekneš ruku, zase se jim obnoví. Asi něco takovýho. A cítím vztek, nekonečné moře vzteku, jenž buší svými vlnami po celé mé duši a snaží se jí roztrhat na kusy. Cítím se v poutech, jako by se něco kolem mě svazovalo. Jako by pouta byla moc utažená a já se již nemohla volně nadechnout. Bojím se. A ztrácím naději. Dnes odpoledne jsem se šla projít a brečela jsem, téměř jsme brečela štěstím nad krásou výhledu z lesa. A říkala jsem si, jak vůbec můžu být nešťastná. Ale Pak jsem začala padat. S padající tmou, jsem se propadala i já. Do své propasti bezmoci. Snažím se, tak moc se snažím. Kontrolovat si myšlenky, nemyslet na nic špatného. Ale je to vychcanost sama. Po malých střípkách si to tvořilo cestu. Cítím se…. Bezcenná? Vím, že to tak není, nebolí to, ta samota mě užírá a mám pocit, že jsem sama. Občas si představuji svět po katastrofě, jak se toulám.. s kým bych se toulala? Zřejmě sama. Děsí mě to. A je mi z toho smutno. Proč to nemohlo vydržet? Můj obláček štěstí. A já se cítím tak hrozně, bolí mě strašně záda, jako bych na nich nesla tíhu celého světa. A ještě víc bolí vzpomínka na to, že to bylo dobrý. Protože mám pocit, to nedokážu vrátit… každý nádech bolí a s každých nádechem pociťuji čím dál větší vztek. Nenávidím lidi. Nenávidím je pro jejich slabost a pomíjivost. Myslím, že nejsem člověk, nepřipadám si tak. A všechno je to zpět. Je to stejný… a já se snažím. Snažím. Volám o pomoc. Ale ze všeho nejvíc se bojím… Musím se snažit být statečná.