15. 3.

15. března 2017 v 21:50 | Thanatos |  Všechno
Cítím se vyčerpaná. Jako bych už dál nemohla. Jako bych za sebou táhla něco, čeho se nemůžu zbavit. Vybavujou se mi rádoby nesmrtelný postavy, kterým když usekneš ruku, zase se jim obnoví. Asi něco takovýho. A cítím vztek, nekonečné moře vzteku, jenž buší svými vlnami po celé mé duši a snaží se jí roztrhat na kusy. Cítím se v poutech, jako by se něco kolem mě svazovalo. Jako by pouta byla moc utažená a já se již nemohla volně nadechnout. Bojím se. A ztrácím naději. Dnes odpoledne jsem se šla projít a brečela jsem, téměř jsme brečela štěstím nad krásou výhledu z lesa. A říkala jsem si, jak vůbec můžu být nešťastná. Ale Pak jsem začala padat. S padající tmou, jsem se propadala i já. Do své propasti bezmoci. Snažím se, tak moc se snažím. Kontrolovat si myšlenky, nemyslet na nic špatného. Ale je to vychcanost sama. Po malých střípkách si to tvořilo cestu. Cítím se…. Bezcenná? Vím, že to tak není, nebolí to, ta samota mě užírá a mám pocit, že jsem sama. Občas si představuji svět po katastrofě, jak se toulám.. s kým bych se toulala? Zřejmě sama. Děsí mě to. A je mi z toho smutno. Proč to nemohlo vydržet? Můj obláček štěstí. A já se cítím tak hrozně, bolí mě strašně záda, jako bych na nich nesla tíhu celého světa. A ještě víc bolí vzpomínka na to, že to bylo dobrý. Protože mám pocit, to nedokážu vrátit… každý nádech bolí a s každých nádechem pociťuji čím dál větší vztek. Nenávidím lidi. Nenávidím je pro jejich slabost a pomíjivost. Myslím, že nejsem člověk, nepřipadám si tak. A všechno je to zpět. Je to stejný… a já se snažím. Snažím. Volám o pomoc. Ale ze všeho nejvíc se bojím… Musím se snažit být statečná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Keeble Keeble | E-mail | Web | 15. března 2017 v 23:19 | Reagovat

Ale ty už jsi statečná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama