Listopad 2017

Where ends silence and starts madness

28. listopadu 2017 v 22:02 | Thanatos |  Kreslím
Je to smutný, protože od mého bezpochyby nejlepšího výtvoru to jsou už přes 3 roky. A od té doby jsem nevyplodila nic tak... nic takového. Vlastně už nedělám skoro nic. Došla mi energie, inspirace, nebo co.

Kdyby to někoho zajímalo, najdete mě a moje výplody šílenství na https://thanatostsisgili.deviantart.com/




26.11

26. listopadu 2017 v 16:49 | Thanatos |  Všechno
Všechno se to sere. Je to asi takovej zákon. Když zažíváš jednu sračku, musí se přidat druhá a když zažíváš tu druhou, přidá se třetí a takhle bych mohla pokračovat únavně dlouho. Ale já jsem v pohodě. Zpívám si vánoční písničky, i když Vánoce nemám ráda. Utrácím hromadu peněz za kosmetický píčoviny, který vlastně ani tak nepotřebuju. Ale víte jak, život je prostě hezčí, když víte, že jste krásný. A tak každý večer stojím před zrcadlem a nemůžu se na sebe vynadívat, protože jsem totálně sebestřednej narcis. Ale mám se dobře, fakt nekecám.
Teď v pátek tam přišel se svojí... ksnbcnbcvud. Nenacházím vhodný slovo. Ne, že by mi ta holka vadila nebo tak, ale zákonitě jí prostě mám nenávidět, že jo. Fajn. Předtim na mě celou dobu koukal a všímali si toho všichni okolo mě. Nechápu to. Proč má vůbec potřebu mě neustále nějak sledovat? (ještě s tim přiblblym úsměvem) Prostě jsem to ignorvala. Snažila se. Ale neříkám, že jsem z toho neměla dobrej pocit. A pak zmizel a objevil se o půl hodiny později s ní. Pak už nebyl žádnej pohled. Ale nějak zvláštně mě to hřálo u srdce. A víte proč? Protože mi to kurva slušelo. A v tu chvíli jsem věděla, že ona vzhledově oproti mě nemá šanci. A tak mi bylo dobře. Přes ty všechny sračky mi bylo dobře a odcházela jsem s hlavou nahoře a úsměvem na rtech.
Protože si přece nemůžu připustit, jak je smutný, že moje duše ho nezajímala a měl rád jenom moje tělo.


13. 11.

13. listopadu 2017 v 18:00 | Thanatos |  Všechno
Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mě to nahlodává. Ta myšlenka mě paralyzuje, buňku po buňce a já nemyslím na nic jiného než na sladké vykoupení. Co asi děláš? Ne že by mě to zajímalo, jen mě to dusí. Bere mi to dech. Protože na mé hrudi leží obrovský kámen, jenž mi působí nepřetržitou bolest. Udělal si z mého srdce kámen. Postupně drtil a drtil a měl si u toho ten svůj něžný úsměv, který jsem tak ráda pozorovala, když jsem byla na tobě. Teď už mi nic nedává smysl. Což je na jednu stranu osvobozující, protože nemusím už dělat nic, co by mi mělo dávat smysl. Chápeš. Zbláznila jsem se. Sice teď nemám takový halucinace, ale víš jak. Cítím tu změnu. Cítím, jak mám v oku tik. A jediný, co mě spasí je tvoje zkáza. Chci tě zničit. Protože jsi ze mě vyrval duši a všechny květiny, jenž se mou bytostí proplétaly.


Kým doopravdy jsem?

12. listopadu 2017 v 14:14 | Thanatos |  Všechno
Tak jo, je to fakt dlouho, vlastně ani teď nevím, co pořádně mám napsat.

Stalo se hodně věcí, svým způsobem jsem teď jiný člověk, jako každý z nás pochopitelně. Nevím, zda-li má smysl se nějak definovat. Nejen že definice jsou naprosto svazující, ale tak nějak vážně nevím, kdo jsem. Celý život jsem se snažila definovat sebe samotnou. Jednou jsem byla veselá, spontální a milující. Podruhé zas plná nenávisti, lítosti a smutku. Celý život jsem se trápila v nekonečném kolotoči nutnosti sebedefinice a víte co? Možná přesně tohle je to nejhorší, co člověk může udělat. Potřeba zapadnutí, potřeba pochopení a konečně potřeba nějakého určitého druhu klidu z toho, že v tom nejsme sami. Všechno je to na nic. Protože nikdy nenalezneme úplné pochopení, nikdy úplně nezapadneme a hlavně - vždycky budeme sami. Na tenhle svět jsme se narodili jako jedinci, žijeme svůj život a nikdo ho za nás žít nebude. Stejně tak jako my nikdy nebudeme žít život za někoho jiného. Je to těžký si přiznat a ještě těžší to pochopit.
Je to úplná hloupost, ale víte, jaký byl třeba můj velký problém? Miluju kosmetiku, miluju oblečení, ale zároveň miluju magii, pohrdám systémem a jsem přece ta "hlubokomyslná", co by tohle vůbec neměla mít za potřebí, ne? A tak jsem furt lítala mezi extrémy, neschopna přijmout to, že by to šlo dohromady, protože nikoho takového přece neznám. A pak náhle - došla jsem prozření! To že nikoho takového neznám, neznamená, že tahle kombinace přece nejde. Já jsem já. Já si tvořím svět. Nemusím se furt do někoho převtělovat. Byla, je a bude to blbost, ale vážně mi trvalo dost dlouho než jsem tohle pochopila.
Další z takových vtipných věcí - třeba tenhle blog. Miluju anime, miluju takový ty cute věci, ale zároveň je tohle takový můj osobní deník plný emocí, magických přešlapů a depresí. Kolikrát jsem chtěla napsat nějakou hezkou recenzi na anime, udělat si nějaký hezký světlý design, ale říkala jsem si: "Vždyť je to blog, kde si vypisuji své deprese, jak bych sem mohla dát recenzi na anime? Vždyť to nejde dohromady." Fuck it. Co na tom záleží? Je to můj blog a můžu si sem přece dávat, co chci, nic mě nedefinuje. Stejně jako můj život, nikdo mě nemůže definovat, můžu být jeden velký protiklad a nic do toho nikomu nebude.
Well... A to je asi po půl roce vše, co jsem chtěla říct. Jsem teď spokojená, doopravdy. Protože konečně začínám být tím, kým doopravdy jsem. Sama sebou.


Pareidolia | Mariusz Lewandowski