Prosinec 2017

12.12.

12. prosince 2017 v 13:33 | Thanatos |  Všechno
Nechávám se pohltit sladkou noční modří, jenž ulpývá na tvých rtech. Odevzdávám se a nevím, co vlastně dělám. Je to tak přirozené. Cítím tvůj letmý dotyk, když nemůžu otevřít oči. A slyším z dálky křik. Křik plný zouflaství a melancholie. Zarývá se mi to hluboko do duše a má duše začíná křičet taky. Je to opojný pocit, plný neurčitého potěšení ze smrti, jenž mi nabízíš. A já se zmítám, nemůžu spát a neustále cestuji. Na místa a časy mně neznámé. Jdu stále vpřed, aniž bych si pamatovala, odkud jsem vlastně vyšla. Je to důležité? Stejně už není cesty zpět. Stáváš se mou součástí a já už nevím, kdo vlastně jsem. Jsem všechno a nic. Temnota se line všude kolem a mě baví ji pozorvat. Jak se pomalu rozpíná po mém těle a vsakuje se do mé duše. Nechci se rozplynout. Chci dál být. Být tím středem svého vesmíru. Ale jsem tak unavená. Vysává mě to část po části a já nevím, co mám dělat. Nebo co vlastně chci? Protože ta bolest je nakonec příjemná. Je krásné splynout s onou podstatou všeho bytí. A tak zavírám oči a nechávám se pomalu pohlcovat.
Bojím se.
Musím se probudit.





6.12.

6. prosince 2017 v 22:59 | Thanatos |  Všechno
Možná zkrátka nejsem lidem souzená. Jsem člověk a zároveň člověkem ani zdaleka nejsem. Nosím v sobě spalující bolest, jenž mě dusí na každém kroku. Už ani pořádně nevidím. Kam bych měla vidět? Kam vlastně patřím? Protože nepatřím sem, ale ani na druhou stranu. Mám ráda svoje ticho. To ticho, jenž mi způsobuje krvácející rány po celém těle. A já si tam nasypu sůl. Dělám to ráda. Určitým způsobem mě tahle mizérie uspokokuje. Proč jsem tak naivní. Celý dn ležím v posteli. A většinu dne brečím. Nejsem chopná už normálně fungovat. Celý týden nechodím mezi lidi. Je to fajn. Pomalu se rozpadám. Asi je to tak dobře. Myslím opět často na sebevraždu. Škoda, že jsem magii znalá a vím, co po tom přijde. Možná i proto nepatřím mezi lidi, protože vím, proč se věci dějou. Občas to nechcete vědět. Občas je lepší žít v nejistotě, v neznámu. Protože pak na sobě máte tíhu a možná ji už někdy nemůžete unést a ona vás pomalu drtí. Kousek po kousku. Bože. Mám chuť si jít uříznout hlavu. Co mi vlastně brání? Co když je všechno iluze? Všechno kolem mě se rozpadá a já jen ležím, tečou mi slzy a představuju si ten klid, až budu odcházet. To jediný mě většinou drží. Představy, iluze, nesplněné sny...
Nikdy nezapomenu na to, jak mi první člověk, kterýho jsem kdy milovala řekl, že ho znechucuju. Nikdy.
Já chci pryč. Tak prosím. Zachraňte mě někdo.