Leden 2018

16. 1. 2018

16. ledna 2018 v 21:54 | Thanatos |  Všechno
Mám permanetní absťák.
Dva týdny jsem nebyla mezi lidma. Člověk by nevěřil, jak je těžký se mezi ně pak zařadit i po takhle "krátký době". Poslouchat jejich trapný vtipy, názoy, rádoby pózerkou přetvářku a vůbec dejchat stejnej duch jako oni. Každej večer přemýšlím nad sebevraždou, už mám vyhledaný nějaký fajn způsoby, ale stejně na to asi nemám. O to víc se nenávidim. A tak jen ležim schoulená v klubíčku na posteli, brečim, dávim se, mám bolesti a přemýšlím, čím se můžu aspoň trochu sjet. Život je vtipnej. Nejvtipnější na něm je, jak se něčeho bojíte, a pak najednou zjistíte, že to vlastně děláte. Ani nevítě jak.
Půl roku jsem strávila s feťákem. Mám toho tolik, co napsat, tolik myšlenek, ale pak ze mě nakonec stejně nic nevyleze. Ne tim způsobem, kterym bych chtěla.
Byl to zajímavej půl rok, plnej postřehů o lidech, drogách a celkově sociálním prostředí malýho města. Divili byste se, kolik lidí kolem vás je závislejch, aniž byste si někdy všimli jedinýho příznaku. Vlastně jsem to ze začátku nevěděla ani o něm, až pak mi začali dávát věci smysl. Ale i tak to bylo neuvěřitelný, nevím, jak to napsat. Všechno dává smysl, ale stejně to nevidíte. Možná proto že nechcete? Každopádně je pryč, stejně jako moje sebeúcta, radost ze života a asi celkově vůle k životu.
Můj táta byl feťák, přirozeně mám fakt velkou chuť si něco občas dát, ale ještě jsem to neudělala (možná proto že to ke mně vždy shodou okolností nedostalo). Řekněme, že si to prostě šetřím na horší časy. Vzhledem k mý povaze, kdy nemám žádný limity, pak ten následnej úpadek přide brzo. Nevím, proč tohle všechno píšu. Je to asi takový bezcenný ohlídnutí do minulosti. Jsem zničená. A vyčerpaná, sama sebou. Nevidím v ničem žádnej smysl a nemám důvod vstát.
Nemám na to, nemám na tenhle život, nemám na lidi. Láska mě ničí. Vlastně je to nejhorší droga, všichni ji potřebujeme. I když ji tvrdě odmítáme, stejně se nám vždy nějakým záhadným způsobem promítne do života.
Teď někoho ve svym životě mám, je to úžasnej čověk, kterej mě má rád i přes všechny moje hnusy a že jich je dost. Ale bolí to... Postupně se zamilovávám a bolí to. Strach z toho, že to nebude opětovaný, z toho že ho přestanu bavit, z toho že ho jednou znechutím. On mi říká, že se to nikdy nestane, že mě nikdy neopustí, ale co když jo? A kdyby ne, co když i ublíží tím nejhorším způsobem? Jenom předtsava, že je s někým jiným mě nutí ho okamžitě odstranit ze svýho života a jít dál. Jako jsem to dělala doteď. Jsem beznadějnej případ. Ale je to asi to nejlepší, co mě kdy potkalo. Vážně se nenávidím...
Nejnesnesitelější věc na tomhle životě je to, že nic není nesnesitelné.
A taky to, že se věci dějou. Aniž bychom s tím mohli cokoliv udělat.

,,What is your greatest fear? That people will see me as I see them."