15. 5. 2018 - umírám, tak mě, prosím, zachraň

15. května 2018 v 23:09 | Thanatos |  Všechno

STATISTIKY:
Včera Váš blog navštívilo 0 lidí.

A co bych vlastně měla napsat? Že jsem ztracená, v zapomnění a že trpím? To vše jen díky tomu, že nejsi se mnou? Nejsem snad šťastná? Mám někoho, kdo mě miluje, kdo mě bere, kdo je se mnou. Což je o dost víc, než si udělal kdy ty. Ale stejně... Jsi v mých snech, jsi v mé mysli, když se usměju, ten úsměv jsi ty. Nechci na něj myslet. S tebou to byl sen. Ten, který si přeješ mít. Ten ,který si přeješ prožít... Ale místo toho žiju sen, který má tolik lidí, ten, který tě čeká ve finále - uspokojivý, ale bez ničeho. Bolí to. Bolí to to přiznat. Bolí to jít dál. Bolí dělat, že se nic nestalo. Bolí vědět, že ta láska byla opětovaná a stejně jsem nedostala nic. Jsou věci, se kterýma se nesmířím a tohle je jezdna z nich. Nikdy tě nenechám odejít. Kdykoliv se mi o tobě bude zdát a já se probudím, budu brečet, protože jsem o tebe přišla. A byl to sen, nic víc. A co s tebou vlastně nebylo? Byl to jen dokonalý sen plný zármutku a bolesti. A ty rány přetrvávájí. Když koukám na západ slunce, vidím tebe. Když se usmívám, cítím tebe. Tvé polibky plné něhy a lásky. Tak proč? Řekni mi, proč si musel odejít? A nechat mě samotnou? Na to všechno. Když víš, že to mohlo být fajn. Mohli jsme být jen ty a já. A nic jiného... A teď je vše pryč. A nevěřím tomu. Možná v tom je ten problém, že tomu nikdy neuvěřím. Nikdy neuvěřím tomu, že to jen tak zmizelo. A proto tu vždy budeš ty. Za každou slzou, za každým úsměvem, za každým východem i západem slunce. I když jsi dávno pryč. Jsi moje láska. Jsi to, co nutí lidi psát romány a básně. Jsi to, co lidi nutí skájkat z mostu. Jsi to, co já nikdy nebudu mít. A trhá mi to srdce na kusy. Pomalu umírám. Protože co já vlastně jsem bez tebe? Co chci, když ne tebe? S tebou bylo vše jednoduché, i to co jsem nechtěla, co jsem odmítala, čeho jsem se bála. Když jsem se koukala do zcadla a byl jsi tam ty, nebála jsem se. Teď se musím zrcadlům vyhýbat. Stejně jako úsměvům. Stejně jako slzám. Protože jsi vše, co jsem kdy chtěla mít. Neměla, ale chtěla mít. A v životě máme hodně, ale vždy něco chceme, je to zřejmě pud. A to, co mám... k čemu? Bez tebe? Jsem jako květina a ty voda. A já pomalu umírám. Snažím se přežívat dál, ale vadnu lístek po lístku. A nakonec zajdu úplně. A nahradí mě někdo jiný. A bude kvést dál... Dokud mu nedojde voda.

Nechci tě nechat jít. Nebo snad nedokážu? Prosím neodcházej. Nedokážu bez tebe dýchat. Tak prosím... smiluj se. A vrať se.


Jean-Baptiste Bertrand (1823-1887) Ophelia
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Baví tě život?

ano
ne
jak kdy

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 26. května 2018 v 2:06 | Reagovat

Má to bolet. Jinak to není opravdové. :D

2 Niko Niko | Web | 13. června 2018 v 0:25 | Reagovat

Ikdyz si myslíš, že nikdy nezapomenes, jednou přijde něco, co pro tebe bude daleko víc a pak nebudes chápat, proč ses tak trápila

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama